Den 1. Konečně nastal den 17. Srpna 2011. Den to byl významný především pro nás 4. Kubu, Ondru, Šárku a Verču. Radost z příchodu nového dne trochu kazí skutečnost, že je po půlnoci a já za tři hodiny vstávám. Ale co, vždyť letím do AMERIKY, na FLORIDU!!! S tímto vědomím jdu do postele a spát. Zároveň jsem díky tomu nemohl usnout. Ale opět… Prostě to stojí za to!

Ve 3 hodiny ráno přichází očekávaná a zároveň nechtěná chvíle. Zvoní budík. „Stojí mi ta Florida vážně za to?“ Lamentuji ještě pořádně neprobraný k životu. Po pár minutách je však všechno jasné. Opět, zas a znovu docházím ke stejnému výsledku, jako již mnohokrát předtím.

Ve 3:30 vyrážíme směr Modřany pro Šárku s Verčou a pak již přímo směr Ruzyně. Kuba se k letišti dopraví po vlastní ose. Ve 4:20 (mimochodem přesně na čas podle plánu) přijíždíme k bytu našich spolucestujících. Vše probíhalo hladce a ve 4:55 již stojíme před vchodem do terminálu. Do 5 minut se objevuje Kuba, který již údajně nějakou dobu čekal venku. Sdělujeme si dojmy z dnešní noci a zjišťuji, že se svýma dvěma hodinami spánku mám naspáno za poslední den jednoznačně nejvíc. Holky si šly ještě nechat zabalit kufry do fólie, zatímco my s Kubou jsme se toho nezúčastnili. Já z nedostatku Korun českých a Kuba prostě nechtěl. Řekli jsme si, že se raději budeme věnovat záslužnější činnosti a šli jsme zjišťovat, zda se budeme muset odbavit u self check-in kiosku, nebo nás odbaví u přepážky. Realita byla neúprosná: self Check-in. Tím jsme se však nenechali rozhodit a odvážně jsme přistoupili ke kiosku.

Po chvilce klikání a zmatečného přikládání všech pasů raději klikám na tlačítko „storno“. Druhý pokus. Než jsem však stačil cokoliv udělat, hlásí Kuba od vedlejšího stojanu, že už mu to funguje. Na dotaz jak to udělal, odpovídá, že nemá páru. Fajn, nevadí, hlavně že to funguje. Přikládáme jeden pas za druhým, potvrzujme, že nevezeme žádné zbraně, výbušniny ani zvířata a vše jde jako na drátkách, poslední klik a už nám vypadnou letenky… „zpracovávám, prosím čekejte…“ hlásí nápis na obrazovce. Chováme se podle pokynů a způsobně čekáme. „Nebyl jste odbaven“ z ničeho nic odmítá kiosek spolupracovat. Cože? Jak „nejste odbaven? Co je to za klauni???? No nic, nenecháme se rozhodit, zeptáme se personálu. Ochotná slečna nás poslala ke speciální odbavovací přepážce. Tam vysvětlíme svůj problém.

Po chvilce úředničení odcházíme s letenkami do Atlanty s tím, že v Atlantě se musíme odbavit znovu. Opět pár nevěřícných pohledů, ale smířili jsme se s touto skutečností poměrně rychle. Pár nevhodných připomínek pochybovačů jsme utli hned z počátku a tak jsme prošli pasovou kontrolou s úsměvem na rtech. Po celní kontrole jsme došli k našemu gateu s tím, že máme dost času. Těšíme se na cestu a Kuba plánuje grilování. Najednou se Kuba zvedá a míří ke gateu. Pohotově vstávám a pospíchám za ním. Kuba vystihl správný okamžik a slavnostně vstupuje na palubu letadla Airbus A320 jako první pasažér. Já jsem se prodral na bednu a s bronzovým stupněm jsem spokojen. Let do Amsterdamu probíhal klidně a rychle. Za zmínku stojí jen paralelní přistání s letadlem letícím „kousek“ vedle nás a to, že při následném rolování k terminálu jsme přejížděli s letadlem dálnici

Na letišti v Amsterdamu jsme po příletu prošli pasovou kontrolou a již jsme mířili ke gateu navazujícího spoje. Asi po hodince čekání a procházení se po letišti konečně otevřeli přístup do letadla. Respekt jsme cítili před imigračními úředníky, kteří nás nemuseli vpustit na palubu. Nakonec jsme zodpověděli pár otázek a slečna s našimi pasy odešla ke kolegovi. Ten párkrát pokrčil rameny, zavrtěl hlavou, ale i přikývl. To bylo to rozhodující a nakonec jsme dostali zelenou nálepku na pas a teď už jen opět přes scannery a hurá na devítihodinový let přes oceán. Po té co jsme s kubou prošli a šárka nás upozornila, ať na ně počkáme, jsem jí přikývnul, že počkáme za scannerem (už jsem měl sundaný pásek, vyndaný notebook atd.). „Prostě se mezi nás někdo vetřel a holky ještě neprošly.“ Aspoň toto jsem si myslel. Když ale stály u přepážky i po deseti minutách, přestávala být situace vtipná. Znakovou řečí mi sdělily, že mají nějaký problémy s vízem (v našem případě s bezvízovým stykem značeným jako ESTA). Dalších deset minut čekání a stále žádný výsledek a z pozice za scannerem se nám nezdálo ani, že by se něco aktivně řešilo. Letadlo se chystalo k odletu a my s Kubou začínáme řešit co dál, pokud holky nepustí.

Nakonec se vše vyřešilo a do letadla nastupujeme v plné sestavě a jako poslední cestující. Celý let se nesl ve znamení rozčarování obou holek z toho, že málem nikam neletěly, spánku, velmi klidného letu bez turbulencí a vřeštění asi 5 malých dětí a mimin. Šárka se svým mateřským pudem proklínala všechna děcka až do pátého kolena, ale ani tato opatření nevedla ke kýženému tichu na palubě. Po velmi dlouhých 9 hodinách letu a dětského křiku jsme konečně dosedli na americkou půdu v Atlantě. Čekala nás poslední stresová situace a to projít ještě jednou přes imigrační úředníky. Stejné otázky, stejné odpovědi stejný výsledek… Prošli jsme. A teď už jen poslední let a jsme „doma“. Nutno podotknout, že od výstupu z letadla, až po další průlez rentgenu (mezi tím nějaké pasové kontroly, imigrační pohovory, odevzdání vyzvednutého zavazadla k dalšímu odbavení) se k nám chovali jak ke zvířatům jdoucím na porážku. Jakékoliv zpomalení chůze, nebo nedej bože zastavení, trestali zlým pohledem, výmluvným gestem a frází „keep moving!“. Každopádně už jsme byli všichni v USA, čekalo nás asi pět hodin na letišti, hodinu a půl dlouhý let a půl hodiny cesty autem do našeho přechodného bydliště. Ovšem ještě potřebujeme letenky. Po vyzvednutí kufru se znovu odbavíme, v tom nevidíme problém. Jdeme s kufrem, kolem nás pracovníci letiště, kteří stále máchají rukama a volají „keep moving“. Z ničeho nic se ocitáme u pásu, kam prý máme odhodit kufry k odbavení. Chvilku protestujeme, že nemáme letenku a nevíme co tedy dál. Personál letiště nás nakonec nepřesvědčivými odpověďmi na naše otázky přesvědčil, abychom kufry opravdu poslali na pás.

OK, Stojíme ve frontě k celnici, nemáme kufry, nemáme letenky. Tak uvidíme, no. Po celnici jdeme k terminálu a na informace se zeptat, kde seženem letenky. Dozvídáme se, že prý u vstupu do letadla. Odkud tedy odlétáme? Terminál A, Gate 1. Fajn. Kde jsme? Terminál E. Supr, nabíráme tedy směr terminál A. Po 10 minutách chůze jsme došli k terminálu D. Vzdáváme chůzi a nasedáme do metra, které jezdí mezi terminály, a my si uvědomili, že tam opravdu zbytečné není. Vystupujeme u terminálu A a hledáme Gate 1. Samozřejmě, že Gate 1 je na druhé straně od výlezu z metra. Dalších 5-10 minut chůze jsme tam. Ptáme se po letenkách a opravdu je prý dostaneme u nich cca za hodinku. Uklidnili jsme se, našli jsme si volné sedačky a uvelebili jsme se po náročném dni. Ještě se projdeme po letišti a pak si půjdem pro letenky. Po procházce se znovu uvelebujeme na sedačkách a odpočíváme. „jaký je číslo našeho letu?“ ptá se z ničeho nic Kuba. Kouknu do papírů a odpovídám, že DL746. „Tak nám přesunuli odlet na jiný terminál.“

Koukáme na světelnou tabuli a zjišťujeme, že opravdu máme odlet změněn na terminál D. Trošku si zanadáváme, že se zas musíme přesouvat, ale tak co, svezme se metrem a za chvilku tam jsme. Na terminálu D nebyly tak pohodlné sedačky, ale už byla asi jen hodinka do odletu. Zašli jsme si na kafe, pak pro letenky a už jen čekáme, až otevřou vstup do letadla. „Gate is open“! Před námi fronta lidí, kteří postupně chodí k přístroji pouštějící lidi do letadla na nervy lezoucím „píí, píí“. Konečně je řada na Kubovi.  „Tůůů, tůůů“, ozve se z mašinky. Kubu odstavují. Jdu já… „Tůůů, tůůů“. U holek už tušíme, jaký zvuk mašinka vydá. Slečna nám tiskne nové letenky, takže jsme klidní a víme, že poletíme. Letenky máme v ruce, přikládáme k mašince a očekáváme zvuk „píí, píí“, který z ničeho nic už nám nepřipadal tak nepříjemný. „tůůů, tůůů“ CO??? „the flight is overbooked, you have to wait.“ Stojíme za přepážkou, koukáme na schéma letadla, kolem nás procházejí lidi do letadla, kteří nějakým záhadným způsobem neubývají. Co však znatelně ubývá, jsou místa v letadle. Koukáme po sobě s mírným zděšením. Slečna od pokladny nám najednou podává dva lístky s tím, ať holky letí a my s Kubou, že musíme počkat na další let, který letí za 3 hodiny. Chvilku se s holkama dohadujeme jak to udělat s dopravou z letiště a další důležité věci. Nakonec jsme došli k uspokojivému řešení, posíláme holky do letadla a my ještě vyčkáváme u vstupu, abychom se domluvili s obsluhou na dalším postupu, co kufry, jak je vůbec možný, že neletíme atd. Kolem nás prochází paní v růžovém svetříku, mašinka vydá nám ještě neznámý zvuk. V tu chvíli nám slečna objasňuje význam neznámého zvuku: „The plane is full.“ A je to jasné. Čekáme na letišti další tři hodiny na další let. Aspoň nám vrátí každýmu 100USD, nebo něco takového tvrdili. I kvůli tomu stále okupujeme gate. Slečna od přepážky náhle vyráží velmi rychle k nám, cpe Kubovi do ruky nějaký papírky a tlačí nás ke dveřím. Hned jak nás tam narvala, zavřela dveře a zamkla.

Vůbec nevíme co se děje, začneme v mírným poklusu studovat papírky. To jsou letenky! Letuška nakukuje zpoza rohu a vidí nás s Kubou klusající k letadlu. Nastoupíme do letadla, stále ještě trochu nechápající o co jde. Jenže na mém místě někdo sedí. Že by mi dala letenku na obsazené sedadlo a vážně nikam neletim? Chvilka povídání, ukazování letenek a pán seděl špatně! Super! Letim! V tom nás zahlídne Šárka a má poměrně roztomilý dotaz: “Co tu děláte? Vy letíte?“ Všichni usedáme spokojeně do letadla a čekáme na pojíždění, start a let. Let samotný probíhal opět velmi klidně. Po přistání už si jen zajít pro kufry, najít pána, který nás má odvézt a pak spát. Pasovka je OK a jdeme si pro kufry. Chvilku čekáme, hledáme svoje kufry, koukáme po pánovi. Pán se objevil, kufry zatím ne. Z amplionů na letišti se ozývá klasické nesrozumitelné hlášení, ze kterého jsme jen pochytili nějaké jméno, pak slovo znící nějak „chyt“, pak další jméno, luggage a něco o jejich zaměstnancích. Přemýšlím nad slovem „chyt“.. Nemělo to být „Schmidt“??? Rozhlížím se po nějakém letištním zřízenci, ale nikoho nevidim. V tom mi povídá Šárka, jestli nemluvili o mně. Krátká diskuze končí závěrem, že se někoho zeptáme. Šárka našla nějakou kancelář. Mířim tam zjistit, jestli vážně mluvili o mně. Ano, byl jsem to já a mám tam kufr. Loučím se s úsměvem a velkým očekáváním klidné dovolené.

Jenže neříkej HOP!

O nefunkčních vratech od garáže, blikající kontrolce v novém autě, nebo o vytopeném baráku zas někdy příště.. Možná. Spíš ne.