Všechno to začalo docela nevinně. Psal se čtrnáctý červenec léta páně 2011 a mě čekal teprve druhý trénink v roli trenéra letní přípravy hořovických draků. V práci jsem si oddělal své a už jsem se těšil, jak si na schodech Záskalské přehrady dáme do těla. Trénink byl připraven do posledního detailu, na tramvaj jsem raději popoběhl, abych nezmeškal vlak, kterým jezdím pravidelně již 3 měsíce.

K mému překvapení jsem ale na Smíchovském nádraží zjistil, že vlak jezdí od pondělí o 8 minut dříve a má pětiminutová rezerva mi tak byla platná asi jako MDDr. Spalovi příklepová vrtačka.

Dotazy na informacích, jestli si ze mě náhodou nedělají p***, stejně jako vzteklé kopání do betonových sloupů k ničemu nevedlo, a tak jsem se šel uklidnit na vzduch, prostě se jen tak podívat na lidi.

Fotbal jako Beckham sice hraju, ale soukromý tryskáč nemám, Harry Potter asi kolem nepoletí, aby mi půjčil Nymbus 3000 no a teleport přijde do Hervisu jakožto žhavá novinka až v září… Nedá se nic dělat, musím někoho požádat, aby to odtrénoval za mě. Jediný telefonát a Karlík podržel – „Neboj, já je podusim!“

V tom spěchu jsem si ani nevšiml, že se na mě řítí doga velká asi jako hořovická hala – štěkot a cenění zubů už mi neuniklo, a tak jsem v úleku porazil velmi ledabyle nainstalovaný odpadkový kontejner. Zachoval jsem ale klid a zcela důstojně jsem tomu roztomilému pejskovi i krotícímu páníčkovi utekl do parku.

A najednou mě to osvítilo, pocit asi jako když Tomáš Edison poprvé rozsvítil žárovku a Dušan Valo prvně uchopil křídu – SCHODY. Stály přede mnou a ve své dokonalosti se tyčily přímo nad projíždějícími vlaky. „To je přesně ono“ blesklo mi v tu chvíli hlavou. Na Záskaláku jsme měli běhat do schodů a já coby trenér mám zkrátka morální povinnost v tom kluky nenechat a oddřít si svůj díl práce.

Neváhám ani na okamžik a cupitám se do skrýše mezi stromy převléknout do funkčních trenýrek moira. Jak tam tak pod korunami stromů svlékám spodní prádlo, přistydí si to najednou bezdomovec. V tu chvíli mě napadlo, že můj batoh se tváří být plný jídla a peněz, a tak nějak jsem si vsugeroval, že z pátrání po kapsách nemůže ten příjemně vyhlížející chlapík vytáhnout nic jiného kudlu ála Krokodýl Dundee. Zachoval jsem tedy opět čistou hlavu a bez dokončení převlékacího procesu vyskočil do parku mezi turisty. Kolem procházející policejní hlídka už naštěstí přešla, a tak jsem se večír ve zprávách TV Nova neobjevil, škoda.

Předchozími okolnostmi jsem se nenechal rozházet a začal svůj pečlivě naplánovaný trénink. Kolemjdoucí sice chvílemi nechápavě kroutili hlavou či si dokonce klepali na čelo, ale co, skáču dál.

Při třetí sérii si doprostřed schodů přisedli 3 náctiletí teenagerové – byli ovšem velmi nevychovaní, neboť mi nenabídli ani pokuřovaná cigára, ani čerstvě namíchanou vodku s džusem, ale co, skáču dál. Zhruba při páté sérii vracející se hlídka sbalila pod schody spícího houmlesáka – za ten převlíkací šok si to taky zasloužil, ale co, skáču dál..

Po deváté sérii schodů to ale přišlo – uznání,  na které sportovec leckdy čeká celou kariéru a méně šťastní či nenadaní jedinci se ho vůbec nemusejí dočkat. Devítičlenná skupinka turistů nejenže uznale pokyvovala, ale to co přišlo po vyhoupnutí se na vrchol posledního schůdku, to nebyl jen tak potlesk, to bylo nefalšované standing ovation!

Při desáté sérii začalo pršet, ale co, skáču dál. Náladu mi jen nepatrně zkazil fakt, že závěrečné protahování mi tradičně nezabralo zrovna pár minutek a mě tak ujelo na tři spoje.

Řeknu vám, že ikdyž mě procházející „davy“ měli za exota, tak to stálo zato, člověk by měl dělat to, co ho baví. Když člověk chce, tak si vždycky hledá způsob, jak si to zařídit a neztrácí čas vymýšlením výmluv. Každopádně Rocky Balboa mě předcházející večer dokonale motivoval :-)

Takže Vamos a dostatek motivace do zbytku přípravy, tahle sezona je postupová!!!