Prešovský beton a MVP

Úterý, 01 Březen 2011 07:03 | Napsal uživatel Tomáš Joska

Náš tým odehrál další dva zápasy sedmé ligy ve své „domovské“ hale v Praze Radlicích. Obligátní „dědkovskou sestavu“ doplnil lazar Košty a Kudrnáč s Bagetou z Áčka.

PREŠOVSKÝ BETON

(Domino – já-Růža – Tony-Pavel – Hanzi-Bageta-Gábor – Dominik-Koště-Jirka)

Mladší ročníky možná po přečtení titulku udiveně povytáhnou obočí, avšak my, kteří pamatujeme federální fotbalovou ligu a památné catenaccio „Východňárů“ z týmu FC Prešov, víme své. Naším prvním soupeřem byl tým Game Over Praha. Pokud si představujete jeho hráče jako obrýlené antisportovní studentíky informatiky, pak se pletete. Název týmu má spíše evokovat způsob, kterým reagují na styl jakéhokoliv soupeře. Něco jako „teď si 36 minut zahrajeme na dobývání hradu“. Měli k tomu přiměřený počet hráčů (1 na střídání), v nohách nadto zápas proti lídrovi tabulky, Konopníkům z Las Plantas, které „smetli“ 2:0.

První třetina se nám příliš nevydařila. Již v sedmé minutě nám (mě a Bagetě) pláchl kapitán a i přes Kubovu brutální sekeru na prostředek klacku dokázal ještě přihrát volnému spoluhráči, který nedal Dominikovi nárok. Od tohoto okamžiku zavřel soupeř svoji obrannou polovinu a bránil.

Do druhé části jsme vlétli s velkou vervou a nepustili soupeře za modrou. Bohužel však chyběla přesnější souhra, míčky nám často přeskakovaly čepele a soupeř obětavě blokoval a blokoval.... V našem tlaku nás nezabrzdilo ani Tondovo vyloučení a v závěru třetiny už soupeř často jen vyhazoval přes všechny čáry.

Třetí část byla opět ve znamení našeho velkého leč neplodného tlaku. Z přehršle marnosti vyčnívala snad jen Hanzova pumelice do břevna a několik trm-vrm v brankovišti. I my jsme dostali možnost zahrát si přesilovku (zapisovatelé trest nepochopitelně zapsali do našeho sloupce vyloučení), ale naložili jsme s ní prachbídně. S přibývajícími minutami se naše křeč stupňovala, soupeř hrozil nebezpečnými brejky, které jsme jentaktak přestáli. K úspěchu nevedla ani téměř dvouminutová power-play a Game Over nás porazil o pouhý gól i podruhé v této sezóně.

MVP

Čekání na zápasy jsme si ukrátili obědem v Globusu a sledováním našeho předzápasu Zdice vs Gladiátor Beroun. V bulletinu, který byl před turnajem k dispozici u sličných hostesek u vchodu, se však o žádném vloženém hokejovém zápase nepsalo. Již dlouho jsem neviděl něco takového. Sekera stíhala sekeru, “těla“ se nepískala vůbec a rozhodčí tam byli jak namalovaní. Zápas byl zralý na šest nájezdů, pískaly se dva a oba pro Zdice. Zkrátka to vypadalo jako ragby s hokejkama.

Náš mač se Spartakem Praha, třetím týmem tabulky se však nesl v naprosto odlišném duchu. Soupeř (i rozhodčí) přistoupili na naši florbalovou nabídku a my si tak mohli zahrát opravdu pěkný zápas. Navíc jsme zase po čase předvedli nebojácný týmový výkon, kdy všichni jezdili po zadku a na střídačce vládla bojovná, pozitivní atmosféra.
Gólový účet zápasu otevřel v desáté minutě Spartak, když gólman hostí předvedl výhoz extraligových parametrů, přesně mezi mě a Tondu si naběhl útočník a v brejku se nemýlil. Nás to ale nezaskočilo a bojovali jsme dál! Nástup do druhé dvanáctiminutovky byl jak z říše snů. Nejprve Gábor z otočky a o pár desítek vteřin později Dominik individuální parádou strhli výhodu na naši stranu. Další hřebík do rakve Spartaku jsem mohl zatlouci já, ale po vyhraném souboji s bekem soupeře jsem v sólovém nájezdu selhal a vyprášil pouze betony brankáře.

Do závěrečného dějství vkročil o něco lépe náš soupeř, když se místy na dlouhé desítky vteřin usadil v našem pásmu a nepouštěl nás z něj ven. Naštěstí prozatím bez gólového efektu. Množily se zároveň i naše brejky, v jednom z nich jsme běželi tři na osamoceného obránce, ale nadějnou akci jsem zmrvil pokaženou příhrou. Tři a půl minuty před koncem se dočkal Spartak vyrovnání, když střela od mantinelu prošla klubkem hráčů až k malému brankovišti, na jehož hraně jsem svedl marný souboj s útočníkem a usměrnil tak nakonec míček sám do Dominikovy branky. Půl minuty před koncem však na mě čekalo závěrečné finále. V brejku mi Gábor přihrál balonek, udělal jsem bekovi kličku a on mě tři metry od branky zezadu zahákoval. Rozhodčí správně nařídili nájezd, ke kterému jsem se nahrnul s touhou odčinit všechnu tu proklatou smůlu z tohoto utkání. To, jak jsem nájezd provedl, asi nejlépe dokumentuje Hanziho hláška, který se hned zajímal, zda ho zmíněnou fintu můžu naučit. Ne, nemůžu. Ano. Selhal jsem. Gólman se ani nemusel hnout a výsledek trestného střílení připomínal spíše „malou domů“. Následná zkrácená přesilovka nám už další body nepřinesla a krom dobrého pocitu z předvedené hry ve mně zůstala trpká příchuť toho, že jsem spoluhráčům „ukradl“ vítězství.